Kam se poděl radostný smích, aneb KDYŽ NÁS PRÁCE BAVÍ

Kam se poděl radostný smích, aneb KDYŽ NÁS PRÁCE BAVÍ

Je dnešní doba dobou hojnosti?  Dobou radosti?  Řekla bych spíše dobou přebytků, rozežranosti a neúcty.

Stejně je tomu tak i na poli pracovním. Když vidím kolem ty pracovní inzeráty, kde se všichni předhánějí v benefitech, platech a bůhvíčím ještě, je mi z toho smutno. Připomíná mi to situaci v přeplněných obchodech se zbožím, které nikdo nechce.

Svět práce se zbláznil. Byla doba temna, kdy jsme měli sice všichni práci, pracovní dobu jasnou, mzdu jistou. Byla to doba, kdy jsme se chlubili a předháněli, kolik hodin denně pracujeme, kolik mailů jsme vyřídili a o telefonátech nemluvě. Ano, to byla doba nejistá, kdy bylo práce málo, peníze mnohdy neuctivé, pracovní doba    jistá byla od nevidím do nevidím…., až z toho nevidím.

Co máme dnes: práce dostatek, benefitů nadbytek a peníze. Když nedáš, půjdu jinam, tam určitě dostanu víc.

Proč si z toho vzít ponaučení? Jak se na tomto pracovním trhu zorientovat? Není nic snadnějšího než si v klidu doma napsat svou vlastní vizi a to osobní i pracovní.  Vydefinovat si co chci, ale také co nechci. Co za svojí práci chci získat,  co za to jednoduše chci.   Ale Dostanu to?

Jaké benefity prosím Vás pro mne ještě máte?  Je to opravdu, co vlastně chceme? To, co pro nás někdo vymyslel a nyní nám to doslova cpe horem spodem? Neztrácí se tady to hlavní? Třeba „míra“, nebo „smysl“ mé práce?

Co bychom měli hledat tam, kde trávíme zatím ještě nejvíce času?  Stále častěji slyším, že se lidé málo smějí a ruku na srdce, kdy vy jste se zasmáli tak, až jste se doslova za břicho popadali a nebyli u toho sami se svými elektronickými kamarády?

Právě v té době temna, v době jisté pracovní doby, stabilního kolektivu a minimem benefitů byl tento smích zcela standardním denním zpestřením, doslova osvěžením.  Stejně tak i po tzv. pracovní době se lidi docela často smáli. Kam se vytratilo toto osvobozující uvolnění? Kolik happennies manažerů Vás denně rozesměje?

Mně to přijde k pláči, že za to, abychom se v práci cítili dobře, platíme firemní „kašpárky“.  Ruku na srdce, daří se to? Není to náhodou v něčem úplně jiném? Neměníme náhodou korektnost za přirozený vztah a lidskou důstojnost?

Co bude dál, za jaké hranice budeme muset jít, aby u nás zaměstnanci zůstávali? Není lepší soustředit se na to, jak si navzájem být užiteční a nesedět každý za svým „PC kamarádem“ a psát si maily přes stůl, když můžeme prostě něco říci i nahlas?  Být k sobě uctiví, usmívat se na sebe? Lidská vřelost by měla být samozřejmostí stejně tak, jako pozdrav, poděkování, prosba (dobrý den, ahoj, děkuji, prosím).

Možná se jednou budeme dívat na videa, kde se lidé smějí a nebudeme tomu rozumět. Možná někdo říká, že straším,…. ále co!   Zvykejme si, ROBOT se od srdce nezasměje.

Pamatujete si na pohádku Pyšná princezna, dnes už opravdu hodně, hodně stará pohádka, navíc v černobílém provedení, kde bylo království prince Miroslava?  Pamatujete si, jak si švícko běhal od verpánku zazpívat do sousedního království. Třeba budeme místo happennies manažeřů jednou zaměstnávat taková švícka, aby nám připomněla, že s humorem žít a pracovat lépe.

Ale teď mne napadá, jaké benefity švícku nabídneme?

PB



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *